Historie
Z rodinné historie divadelní společnosti:
Divadelní společnost Jana Hrušínského byla založena v roce 2002 a navazuje na dlouholetou rodinnou tradici. Předkové a příslušníci rodiny Hrušínských působí v českém divadle nepřetržitě od poloviny devatenáctého století. Prvním držitelem divadelní koncese v rodině byl pan Ondřej Červíček, který povolení k provozování divadelního spolku získal v roce 1883. Za všechny známé osobnosti, které prošly divadelní historií "rodiny" jmenujme např. v r. 1851 Josefa Kajetána Tyla nebo později, v první polovině 20. století např. Karla Lamače, Rudolfa Hrušínského či Josefa Kemra. Rodinná tradice nyní pokračuje v Divadle Na Jezerce…
Divadelní společnost Ondřeje Červíčka
Rudolf Böhm-Hrušínský
Divadelní společnost Jana Hrušínského
Foto Majka Votavová Na fotografii chybí více než čtyřicet dalších tvůrců Divadlo Na Jezerce
VE SLUŽBÁCH THÁLIE
1844 - 1928
1875 – 1936
1920 – 1994
Od poloviny 19. století se odvíjí příběh jednoho z našich
nejstarších hereckých rodů, jehož zakladatelem se stal nenápadný a divadlu odevzdaný
odchovanec J. K. Tyla ONDŘEJ ČERVÍČEK. Když v pozdním věku sepsal Paměti českého
herce, učinil tak proto, aby vypovídal o době, kdy „obyvatelstvo pro české divadlo
nemělo žádný zájem mimo hloučku probuzenců, kde bylo těžko synům Thálie pracovati
a jen láska k dramatickému umění a k vlasti dodávala síly a vytrvalosti,
by na dráze vytknuté neklesli.
V roce 1867 uzavřel Ondřej Červíček sňatek s JOSEFOU
MUŠKOVOU (1845-1903), dcerou proslulého herce a divadelního ředitele HYNKA MUŠKA
(1811-1894). Josefa se stejně jako její sourozenci věnovala divadlu, její sestra
Antonie se provdala za uznávaného divadelního ředitele JOSEFA FALTYSE (1839-1926)
a sestra Anežka za jiného divadelního koncesionáře ANTONÍNA BRÁZDU. Těmito sňatky
se slévaly jednotlivé herecké rody v mohutný divadelní proud, který postupně
zaplavil celé Čechy. Koncesi k provozování vlastní společnosti obdržel Ondřej
Červíček v roce 1883 a ve svém podniku zaměstnával především početnou rodinu.
Kromě Otakara (1867-1942), Stanislava (1870-?), Františky (1872-?) a Josefy (1873-?),
to byl zejména jeho syn VÁCLAV ČERVÍČEK, který se v roce 1906 stal tzv. artistickým
správcem společnosti. Poté, co se roku 1899 oženil s herečkou ANNOU BUDÍNSKOU
(1878-1958), přijal umělecké jméno BUDÍNSKÝ. Proměnlivý název společnosti se po
jeho smrti, kdy se vedení ujala Anna Budínská, ustálil do podoby LIDOVÉ DIVADLO
MĚST VENKOVSKÝCH PRO ZEMI ČESKOU. Stejně jako v případě Ondřeje Červíčka, tvořily
zprvu herecký kádr Budínského společnosti především jejich děti – VÁCLAV BUDÍNSKÝ
(1902-1985), talentovaná a předčasně zemřelá MARIE ČERVÍČKOVÁ (1899-1917) a FRANTIŠEK
ČERVÍČEK (1903-?). Mladší z dcer, HERMÍNA ČERVÍČKOVÁ (1901-1989), se na jaře
1920 provdala za herce RUDOLFA BÖHMA-HRUŠÍNSKÉHO (1897-1956), pozdějšího člena Osvobozeného
divadla, Divadla Vlasty Buriana aj.
V Novém Etynku (dnes Nová Včelnice) se manželům Hrušínským
za jevištěm narodil syn Rudolf. Obklopen péčí svých nejbližších stával se odmalička
spoluúčastníkem toho, jak se dělá divadlo. Nejen rodiče, ale i dědeček s babičkou,
strýcové a tety mu den za dnem bezděčně vštěpovali lásku k divadlu. Řekneme-li
bezděčně, pak to znamená bez sebemenší didaktičnosti, samozřejmostí své divadelní
práce i svého života, tím, co měl jako chlapec každodenně na očích, když se mu všední
starosti proměnily v pohádkový svět divadla. O několik let později, jako herec
významných pražských divadel (Akropolis, Uranie, Pražské dětské divadlo, Divadlo
E.F.Buriana D38-D40, Městské divadlo na Královských Vinohradech), se pokusil povznést
úroveň Budínského společnosti obohacením repertoáru (zařazováním současných her
a vlastních dramatických pokusů První případ a Nový život) i hereckého
souboru (JOSEF KEMR). Činnost Budínského společnosti překlenula tíživá léta obou
světových válek, byla ukončena spolu s činností ostatních českých divadel v Protektorátu
Čechy a Morava k 31. září 1944 a po válce již nebyla obnovena.
Navzdory protivenstvím, jimž museli členové Budínského společnosti
mnohdy čelit, v nich toto působení zanechalo nesmazatelné dojmy. Za mnohé ostatní
je vyjádřil Rudolf Hrušínský, když napsal:
Mnoho vánočních svátků jsem prožil v rodině svého dědečka Václava Budínského-Červíčka.
Byly to Vánoce, které měly zvláštní podivné kouzlo a podivnou, zvláštní vůni. Vůni
vybílených maličkých divadelních hospodských sálů v různých zasněžených vesničkách,
vůni petrolejového vařiče mé babičky, na němž dokázala vykouzlit štědrovečerní večeři
pro celou divadelní společnost, vůni divadelních kostýmů, kulis a různých rekvizit.
A také zvláštní vůni venkovských, obyčejných lidí, kteří měli úctu k naší práci
a přicházeli do divadla v jediných černých šatech, které oblékali pouze do
kostela a potom, později – naposled – do rakve. Vážili si nás a my si vážili jich.
A ta úcta k obyčejným venkovským lidem, pro které divadlo bylo kostelem, mě
neopustila dodnes.
V dějinách českého divadla 19. a první poloviny 20. století
sehrály kočovné nebo cestující divadelní společnosti, jak se jim také říkalo, významnou
a dodnes nedoceněnou roli. V malém jihočeském městečku Bavorově, kam společnost
zajížděla, nalezl poslední místo odpočinku ONDŘEJ ČERVÍČEK. Na jeho náhrobní desce
byl umístěn nápis hodný pokračovatele Josefa Kajetána Tyla a zakladatele hereckého
rodu:
Jest vavřín Tvojí poduškou,
jenž provázel Tě cestou trnitou.
Nechť slavně dá ti spáti,
nežils marně pro vlast máti.
Na rodinnou tradici v roce 2002 navázal Jan Hrušínský, když založil Divadelní společnost
Jana Hrušínského a v prosinci 2004 Divadlo Na Jezerce. V rodinné tradici pokračuje
i jeho rodina.
MARIE VALTROVÁ, březen 2005
(Autorka je vedoucí divadelního oddělení Městské knihovny v Praze)